Mimi ve vaně - plavání doma a mnohem víc

Asi první dárek, který jsem dostala v souvislosti se svým těhotenstvím, byl růžový župan s věnováním „abych se při nočním vstávání miminku líbila“ a to mne docela zaskočilo. Do té doby mne vlastně nenapadlo k miminku vstávat! Ano, miminko v noci často budí, to mi bylo jasné, ale vstávat a chodit k postýlce, navíc třeba v jiném pokoji! Proč?

Že bude Klárka spát vedle mne, mi připadalo jako nejpřirozenější řešení. Nosit ji v šátku a spát ve společné posteli je pro mne logickým pokračováním těhotenství. Obě jsme byly zvyklé na ten nejtěsnější možný kontakt a ten mohl takhle pokračovat a rozvolňovat se, separovat, postupně, tempem které se více řídilo potřebami a povahou Klárky a až potom mými.

Navíc je to tak pohodlné a připadá mi, že když je mateřství taková dřina, jaká je, tak si rozhodně potřebuji usnadnit co jen je možné a ušetřit každou minutu spánku, kterou můžu.

Když leží miminko vedle vás, nemusíte pro ně nikam vstávat, přenášet na kojení a pak ukládat a uspávat. Stačí se trochu posunout a je to. Po pár nocích jsem kojila v polospánku… Klárka nemusela nahlas křičet, aby mne probudila a přivolala a tak se i ona často úplně neprobudila a usnula hned po napití (jen jsem ji převalila na pravý bok, aby si ve spánku odříhla…)

Snažila jsem se zjistit si o společném spaní (nebo rodinné posteli) co nejvíce a příjemně mne překvapilo, že do jisté míry chrání před syndromem náhlého úmrtí (SIDS) a také všemi potížemi, kterým může předejít užší kontakt maminky a dítěte (mimi je prostě více pod kontrolou).

Naopak z hlediska nebezpečí úrazu jsou rizikové mezery mezi postelí a stěnou a pod, kam by mohlo miminko zapadnout nebo si třeba zaklínit nožičku. Stranou by měly být měkké polštáře nebo cokoli do čeho by se mohlo miminko zamotat a dusit se. Společné spaní se také nedoporučuje, pokud užíváte léky měnící kvalitu vědomí (třeba prášky na spaní) o drogách nebo alkoholu nemluvě. Další překážkou by mohla být extrémní obezita. Pokud sebou v noci mlátíte do všech okolo nebo pravidelně padáte z postele, tak to asi také nebude bezpečné řešení…

Pro naši malou cestovatelku jsem také musela vymyslet systém, jak ji uchránit před pádem z postele, když tam zrovna neležím s ní a nebráním jí vlastní tělem. Nakonec jsem nahradila jednu stěnu normální postýlky dvěma lištami s napnutou záclonou (na způsob kavárenských garnýžek). Bylo to tiché, měkké, ve spánku se nikam nevykutálela a když se probudila mohla snadno prolézt ven.

Je mi jasné, že společná postel není pro každého, ale oddělené spaní také ne.

U nás to naštěstí probíhalo k všeobecné spokojenosti a pokud čekal manžela pracovně náročnější den, tak si ustlal v obývacím pokoji (ale to by jistě dělal i při „vstávacím“ režimu, protože ten bývá podstatně hlučnější…). Nemusíme být 4x za noc probuzení všichni… Ale jinak se tatíkové „pospolitých“ rodin většinou shodují, že po pár nocích je miminko (až na výjimečné případy) nebudí. I ve spánku si uvědomují, že oni se budit nemusí a tak spí dál…

Ve společné posteli se prý miminka kojí častěji… no nevím… dost často jsem to v podstatě prospala, kdybych musela pro děťátko pokaždé vstávat a chodit, asi bych to měla spočtené. U některých dětí to tak možná je, ale vím i o miminkách v postýlce, která se budí co dvě hodiny. Tlak jejich maminek na separaci a klid v noci je ale určitě větší a i kojí kratší dobu.

Jsou ale i děti, kterým společné spaní nevyhovuje. Některá miminka pohyb rodičů těsně vedle nich budí… ale většinou spí děti naopak mnohem lépe, když slyší jak máma nebo táta vedle oddychují…

Teď jsou Klárce tři roky a pár měsíců a spí ve vlastním pokojíčku, v postýlce, kterou si sama vybrala. Prošli jsme asi tří měsíčním obdobím, kdy jsme si všímali, jak spí o rok starší kamarádky, jaké mají hezké postýlky a pokojíky a že to může mít Klárka, až jí také budou 3 roky. Začalo jí to víc zajímat, byla to trochu otázka prestiže. Pak si vybrala postel „s modrým stanem“ a během týdne v ní spala celou noc. Starou postýlku ale ještě zbourat nedovolila, v období nemoci, nebo po zvlášť špatném snu, se tam vrací a také každé ráno mezi nás hupne a přitulí se „jako úplně malinkaté miminko-kotě, mami“.

Tento text jsem psala zhruba v roce 2007 pro časopis Family star. V rubrice pro a proti zastupovala druhou stranu má tehdejší klientka Zlata.